Dítě štěstěny aneb o náboženství

1. dubna 2018 v 18:00 | Just Human |  Ten divnej zbytek

Už když jsem byla malá, připadala jsem si jako takové dítě štěstěny. Ne že by to bylo tím, že bych se narodila v té nejlepší a nejbohatší rodině, že bych byla to nejšťastnější dítě na světě, to vážně ne… Jde spíš o takové malé, každodenní zákroky štěstí. Když mi nějakým zázrakem prošlo, že nemám domácí úkol. Že se něco úplně nepos*alo. Když jsme jeli se třídou do Německa, já si zapomněla pas a my uvízli v dopravní zácpě, takže jsme tam ani nedojeli a při druhém pokusu už jsem pas měla. Fascinuje mně to neustále dokola. Nevím, jestli to prostě vnímám víc a proto mi připadá, že se to děje každý den. Ale prostě se to děje a je to to jediné, co mi zabraňuje prohlásit o náboženství, že je to naprostá kravina.

Já mám k náboženství zvláštní přístup. Tedy vlastně ne zvláštní, ale mně to zvláštní připadá, asi proto, že v tom mám i po letech stále bordel. Jsem ateista. Jsem z nevěřící rodiny a víra rozhodně není jedna z běžných věcí v mém životě. Víru jako takovou jsem chápala ve středověku, nikoli však v moderní době, době vědy a techniky. Člověk je evolučně nastaven tak, že potřebuje odpovědi. Ten kdo v pravěku uslyšel hluk v listí a šel se podívat, přežil déle než ten, kdo si řekl, že je to jen větříček. A já jsem od přírody zvědavý člověk (samozřejmě ne na školu, ale na blbosti určitě), což se dá poznat i dle mé otázky "proč holubi neštěkají?". Dříve se celé fungování vesmíru vysvětlovalo náboženstvím. S listím pohnul Bůh (ano, i tento člověk by měl chcípnout, zázrak že žijí, že?). Ale dnes vám věda dává odpovědi na spoustu otázek, pokud chcete. V tom mi víra přišla špatná. Zaslepující, dává odpovědi jen na otázky, na které odpovídat chce. Nicméně jsem měla velice dlouhý rozhovor se svým spolužákem a věřícím, který se mnou měl neuvěřitelnou trpělivost (sama sebe bych zastřelila, ale pardon, zvědavost…). Můj pohled na víru se změnil, už není vysloveně zlá, ale není ani dobrá. Je to prostě věc, bez které by se dalo žít.

I po pochopení víry mi něco vytrvale brání kleknout si hovořit s Bohem. Možná vlastní hrdost. Nebo to, že mi prostě vadí věřit. Připadá mi prosté svěřit se do náruče Boha, věřit, že ho zajímá všech osm miliard pitomců, z nichž někteří si myslí, že Země je placatá. Prostě mi připadá blbé věřit v nějakou nadpřirozenou sílu, co mám po prstem celý vesmír (uznávám, že je trochu pokrytecké, když se před zkoušením modlím ke všemu možnému, od Ódina a Thora přes Dia a Boha až k Velkému špagetovému monstru…). Jediné co mi brání zavrhnout myšlenku toho všeho, jsou právě ty malé zázraky okolo mě (třeba ta jednička z francouzštiny je učiněný zázrak… že by osmóza?).

Když už není zbytí, píši dopisy. Kategoricky jsem zamítla mluvení sama se sebou, protože by mně mohl někdo slyšet a navíc… já přece nejsem blázen, že? Mluvím se zvířat, píšu deníček, mluvím k Vesmíru. Občas si připadám jako herec v nějaké strašně blbé hře. A vážně by to chtělo, aby režie a scénáristi přestali brát drogy. Nevím, zdali se ve mně někdy něco zlomí a já uvěřím. Ale i kdyby… stejně chci do pekla. Tam je teplo, hrají se karty a není tam nuda…

Delší článek a hodně rozkouskovaný a možná i nesouvislý. Je půlnoc, takže mozek spí. Takže pardon. Ale shrnula jsem tu pár důležitých témat, na která by stejně postupem času přišla řeč, tak jsem to aspoň vzala takhle najednou… Nashle u dalších a článků a nechť vás vždy provází štěstěna!
 

Budoucnost národa

31. března 2018 v 19:14 | Just Human |  Úvahy

"To nemůže fungovat!"

"Ale může, jen to nechápeš!"

"Prostě nemůžeš vyjíždět na strom na kole! Tak si to představ! Jak se chceš dostat dolů?"

"No… uděláme tam lanovou konstrukci…"

"To nemůže fungovat!"

Podobné rozhovory vedu se svými spolužáky a to s celkem naivním očekáváním, že je přesvědčím, že vyjíždět na kole na strom je blbý nápad, že kupovat si autobus je nápad ještě horší, a že zaútočit na kohokoliv z Pražského hradu je sice stylové, ale neuvěřitelně stupidní. Pravdou je, že se mi to nikdy nepodařilo a nejspíše ani nepodaří, ale až tyto a jiné nápady někdy uskuteční, budu moci říct "já jsem to říkala…", až jim budou předávat vyznamenání za zabití Zemana pánvičkou napuštěnou nitroglycerinem (To je další stupeň po pánvičce s chloroformem). Naše vynalézavost v podstatě nezná mezí, zvlášť když bychom se měli učit nebo uklízet.

Když ale přejdeme naše vynalézavé myšlenky, na řadu přichází činy. Řeknu to stručně… Na škole máme paní profesorku, která si nás pamatuje po celé tři roky, přestože s námi byla pouze jednou na výletě jakožto dozor. Což není nic špatného do té doby, než se dozvíte, že si nás pamatuje jako třídu, která hází po celém vagóně s míčkem a žere papírové kapesníky.

Už od mala slýchám, že děti jsou budoucnost. Ale jestli my jsme budoucnost národa, je náš národ pěkně v pr… A to říkám se vším optimismem v duši.

Tak si tak člověk zapomene na blog a devět dní na něj nic nedává (za což se samozřejmě omlouvám). A najednou přijde a tam 67 jedinečných návštěv... Nechcete mi někdo vysvětlit, kde jste se tu všichni vzali? :D

Něco ve stylu básničky, ale míň umělecké

22. března 2018 v 20:47 | Just Human |  Ten divnej zbytek
Jezero, led.
Tělo, krev.
Smrt.

Jde dívka k jezeru,
krok první, druhý,
led drží.
Tančila dívka na jezeře,
padá sníh.
Výstřel, výkřik, ticho.
Dívka leží,
tiše sněží.
Krev se mísí se sněhem,
teplo proniká ledem.
Teplo.

Bolest, tep.
Dech, pláč.
Život.

Leží dívka na jezeře,
nádech první, druhý,
otevře oči.
Potřísněná krví,
rychle se zvedá
a z jejího klína,
ptáče k zemi padá.
Odešla a nastalo ticho,
sníh padá,
na mrtvé ptáče,
které už ráno nikam nedoskáče.
 


Konce jsou buď dobré, špatné nebo žádné

16. března 2018 v 22:48 | Just Human

Jakožto malý sedmiletý parchant jsem měla s mou kamarádkou sen, stát se spisovatelkou. V sedmi letech jsem totiž začala aktivně číst a v knížkách ležím dodnes, takže mým velkým snem bylo napsat taky nějakou knížku. Tedy, mým snem je to i dnes, ale stala jsem se realistou a tak nějak mi došlo, že abych napsala knížku, musím vypnout seriály a vážně začít psát.

Nicméně jakožto ten malý sedmi-devíti-desíti-jedenáctiletý parchant jsem se snažila něco napsat. Většinou to byli povídky, měli jednu až dvě A4 'o kvalitě vám toho moc neřeknu, prvním a posledním čtenářem asi budu jen já, pokud to vysloveně nebudete vyžadovat, což nedoporučuji, vážně, je to příšerný. Nebo pokud nebudu stíhat se článkem.

Všechny tyto pokusy napsat povídku měli jeden zásadní problém. V půlce toho příběhu mně samotný příběh přestal bavit. Dochovalo se pět příběhů a ani jeden z nich nemá konec. Což se může třeba u knížky zdát jako menší problém. Na druhou stranu je to originální, ostatní mají konce dobré nebo špatné, tak já nebudu mít žádné. Akorát to tak trochu ruší smysl té knihy a pár lidí by to možná naštvalo, ale tu originalitu prostě neupřete… (Neupřete, páč já jsem Bůh vašich komentářů, takže máte celkem smůlu).

Což v podstatě znamená, že napsat knihu se nyní zdá jako velice vzdálený sen. Ale kdo ví, třeba jednou stvoří má chorá mysl svět, který mně pro změnu nebude nudit.

16. března 2018 v 16:14 | Just Human |  Ten divnej zbytek



Fň si zabralo místo mém srdci jakožto moje oblíbená samohláska. Ano, pasovala jsem ho na samohlásku, protože souhlásek je moc.

Na písmeno jako takové jsem přišla v momentě, kdy náš učitel matematiky (naprosto zoufalý z naší neschopnosti) prohlásil, že si může bod na úsečce pojmenovat jakkoliv, B, C, D pro něj za něj klidně i Fň, jen ať si to už konečně pojmenujeme. To mě zaujalo natolik, že jsem se výjimečně probrala za svých hlubokých úvah (myslím, že jsem přemýšlela nad tím, jestli pavouk může být natolik tlustý, aby přetrhl pavučinu…). Úsečku jsem si výjimečně narýsovala a doteď mám přes půl stránky napsáno Fň, s tím, že označení bodu na úsečce zabírá větší místo, než úsečka samotná. To probrání bylo pouze dočasné, protože jsem začala přemýšlet, kde v abecedě může tak písmenko Fň být. Myslím, že jsem došla k závěru, že mně abeceda nebaví, že je to diskriminace písmenek, zvlášť písmenka z a ž. Což vážně je. Jsou chudáci poslední, ž občas lidé ani nezmiňují, tak moc je nedůležité!

Každopádně kdybych fň měla někam zařadit, tak by to bylo z ch, protože to je jediné další písmenko, složené za dvou dalších písmenek, tak aby se necítilo odstrčené. Zároveň mu ale nemůžeme upřít prvenství a revoluci, kterou do světa písmenek přineslo, takže ho necháme před fň.
Tentokrát kratší článek a i po dlouhé době, za což se velmi omlouvám. Dnes možná stihnu napsat ještě jeden nebo dva, s tím, že bych ještě jeden chtěla dnes vydat. Děkuji za trpělivost a za to, jak můj blog kontrolujete, vážně mi to zvedlo náladu... Mimochodem, může být pavouk tak tlustý, aby přetrhl pavučinu?

Syndrom zamrzlého mozku

12. března 2018 v 20:03 | Just Human |  Ten divnej zbytek

Syndrom zamrzlého mozku je závažné onemocnění, které zasahuje hlavně centrální nervovou soustavu. Nejvíce rozšířený je tam, kde se střídají roční období, což znamená, že mozek není natolik uzpůsobený chladu, jako například v Grónsku, případně v Rusku (ačkoliv tam těch zamrzlých mozků také je). Nejvíce rizikový je pro děti a dospívající, tyto skupiny totiž jako jediné svůj mozek využívají, aspoň dle průzkumu, který zkoumal hlavně přední politiky (ti jsou přece ve státě nejvýše, logicky tudíž musí být nejinteligentnější). Hlavními příznaky je ospalost, nechuť vstávat, když je venku ještě tma, naprosté nepochopení otázek testů apod.

Způsobuje disfunkci mozkových buněk, proč se tomu tak děje, američtí vědci ještě nezjistili.

Tento syndrom je bohužel neléčitelný a rychle se šíří mezi žactvem ČR. Je chronický, ovšem má předvídatelný průběh, zlepšuje se a zhoršuje v pravidelných intervalech, nejkritičtějších je prvních šest měsíců v roce, tedy leden až červen.
Můj chorý mozek zase něco zplodil, tak to tu máte. Dnešní článek je kratší a podobně tomu bude i u většiny článků tento týden, i když se budu snažit vydávat co "nejkvalitnější" tvorbu. Učitelé se zbláznili.

Jak jsem se rozhodla, že patřím do blázince

9. března 2018 v 22:07 | Just Human |  Úvahy

On ten název není tak úplně přesný. Toto rozhodnutí za mně udělali ostatní, ne já. Já jsem jen ovlivnila jejich úsudek, třeba tím, že jsem se jich ptala, proč holubi neštěkají (což je ještě ten lepší případ). Obecně jsem zjistila, že mé myšlenky se ubírají trochu jiným směrem než myšlenky ostatních… Pro představu přidám práci na literární kroužek, kterou jsem psala celkem nedávno. Měli jsme za úkol zakomponovat úryvek do nějakého textu. A já tam přišla s tímhle… (původní úryvek je vyznačeny kurzívou).


Proč holubi neštěkají?

Nezáleží na tom. Na tom, kolik nocí jsi probděl za zvuku bubnujícího deště. Stejně na to nepřijdeš.

Proč jsou komíny na střechách?

Na tom, kolikrát ses nadechl a i přesto stále nemohl dýchat. I kdybys téměř umřel, nebudeš znát odpověď.

Proč se teď vlastně ptám?

Kolikrát jsi to chtěl vzdát? Nebo kolikrát jsi řekl, že chceš odejít. Kam bys tak chtěl odejít? Pověz, opravdu bys to chtěl? Utéct před tím, co neznáš? Před každou otázkou, na kterou neznáš odpověď?

Proč nejdřív třesk a pak až oheň?

Pověz, co všechno bys udělal, abys dokázal, že máš pravdu? Jen to nech všechno shořet. Tato realita, tyto pitomé otázky si nás najdou všude. Pověz

Proč ryby nemají nohy?

Vždyť to jsou jednoduché otázky. Ale stejně, když už chceš vyhrknout odpověď, neřekneš ji… Najednou už se ta otázka nezdá tak jednoduchá.

Proč je vrána jako psací stůl?

Mohl by sis vzít jakoukoliv drogu, ale žádná odpověď se ti nezdá dost dobrá, žádná jako by neodpovídala na skutečnou otázku. Je to jako… kdyby tě svědil mozek.

Proč je země modro zelená?

Tak pověz.

Proč si chytří hrají na hloupé a hloupí na chytré?

Proč holubi neštěkají?

Proč kachny nemohou volit?

A proč potřebuješ na každou otázku odpověď?


Všichni samozřejmě měli příběh… Ano, jak už jste asi pochopili, nikdo nic nepochopil… Po dotazu "Proč holubi neštěkají?" mně 99% tázaných poslalo do Bohnic.

S konzervativním myšlením tedy příliš dobře nevycházím, a to v jakékoliv podobě. Zároveň mám problém se zíráním na lidi a divnými myšlenkami. Občas se stane, že nějakou naprostou náhodou na někoho koukám, třeba pět minut. A přísahám, že to nedělám schválně, prostě se to tak nějak…Stane. Pak, když už ho konečně začnu vnímat, vypadne ze mě něco ve stylu "zamrzlý jezero by bylo pěkný popraviště. " (No a ne? Mně připadá strašně hustá ta představa krve, která se roztéká na led a ten led taje a krev se nakonec mísí s vodou…).

Myslím, že i přes to, že jsem napsala jen dva odstavce, mně už teď všichni máte za naprostého blázna… Což vám asi ani nebudu vyčítat. Mé myšlenky jsou prostě jen chaos a zmatek, mírně morbidní a hodně divné. A pokud mne za blázna nemáte, jste pravděpodobně také blázen, protože jediná osoba v mém okolí, které jsem nepřipadala jako blázen, měla zároveň radost z toho, že sněží, prostě jen proto, že můžeme umrznout. A pak člověk nemá být v podobném prostředí blázen…

Dnešní článek nedává moc smysl a je trochu chaotický, vím to. Ale chci ho zveřejnit, protože tento chaos je jaksi mou součástí, kterou strašně miluji a které se nechci vzdát. Takže se omluvám, jestli tomu nerozumíte a pokusím se, aby můj další článek měl hlavu a patu... nebo aspoň hlavu...

Blog jakožto deníček

8. března 2018 v 21:55 | Just Human |  Prostě články


Mít blog ve stylu toho, že si prostě každý den sednu a napíšu něco o svém životě, mně poměrně lákala. Prostě mít blog jako deníček. Jenže pak jsem přišla na dvě celkem podstatné věci.

Za prvé, asi mám příliš nudný život. Je deprimující, když vám váš vlastní život připadá nudný. Na toto jsem přišla po opravdu hodně pokusech založit si deníček ("deníček" mám teď, ale nenajdete v něm víceméně moc z mého života, spíš moje myšlenky, což je docela úlet…). Každý den byl stejný… škola, jídlo, domov… Nudit sama sebe vlastním životem, to už je rekord. Takže by ten blog nikoho nezajímal.

Za druhé, poté co jsem zkoušela napsat první článek, mi došlo, že je mi strašně nepříjemné, kdyby to četl někdo z mého okolí. Respektive, kdybych já věděla, že to čte a on věděl, že to píšu já. Já mám totiž jeden hrozný problém, který mi strašně vadí, a chci se ho zbavit, ale bohužel mi to zatím příliš nejde. Neumím si stát za svými názory. Tedy, když si jimi nejsem jistá. Chybí mi potřebná sebejistota. Ačkoliv na venek dokážu vypadat snad i celkem klidně, uvnitř stále váhám, v každé volné chvíli přemýšlím, jestli jsem něco nezkazila a má paranoia tomu také příliš nepomáhá. Bojím se toho, co by mí známí a kamarádi řekli, kdyby to četli (předstírejme, že mám více než jednoho kamaráda, který by byl ochotný moje žvásty číst… děkuji). Na každém svém článku, obrázku, slohové práci… dokáži najít pár chyb a zkritizovat si ho.

Ohledně čtení podobných blogů mám taky pár problémů. A ten hlavní je to, že mně to absolutně nezajímá. Nezajímají mně, co měli ostatní k obědu. Ano, líbí se mi poslouchat příběhy jiných, ráda je vyslechnu, když mají nějaký problém, když potřebují pomoci. Ale číst něco ve stylu Ulice (protože to mi podobné blogy, s prominutím, připomínají), je prostě nuda.

Nedávno jsem s kamarádem měla zajímavý rozhovor o náboženství, který naprosto změnil můj názor na náboženství jako takové. A od té doby se snažím nehodnotit tak rychle, i když to bohužel zatím příliš nevychází. A proto mně zrovna u tohoto článku zajímají vaše názory na blogy/deníčky. Prosím do komentářů vaše názory, třeba jsem jen narazila na špatné blogy (zhruba tady přichází to, jak si neumím stát za svými názory…).

Po trochu delší odmlce přidávám nový článek. Chci zveřejňovat pravidelně, jen mi to teď příliš nevychází s časem (přeložte jako "autorka je neskutečně líná a musela nutně vidět další díly seriálu místo aby psala"). Díky za přečtení a trpělivost <3

Jak mě slova zachránila

5. března 2018 v 20:41 | Just Human |  Prostě články

Myslím, že každý, kdo píše nebo kdo kdy zkusil psát, blok zná. Sedíte nad prázdným čistým papírem a v ruce držíte tužku. Už asi posté jste se posadili, pustili motivační hudbu a rozhodli se. Teď už konečně něco napíšu! Tak sedíte nad prázdným papírem a přemýšlíte, kde asi tak začít. Opravdu se snažíte, ale najednou vám i hadr na mytí oken a vysavač připadají zajímavější než kdy dřív. Učení vypadá lákavě, co se takhle naučit pár slovíček a kolik nohou má mravenec. A to všechno kvůli jednomu prázdnému listu papíru a tužce.

Vždy, když jsem usedla k papíru (nebo v poslední době k počítači), měla jsem dojem, že to bude snadné. Že ta slova znám, stačí je jen převést na papír. Jenže když jsem vzala tužku do ruky, slova se najednou vytratila a já měla v hlavě stejné prázdno jako na papíře. Ta slova tam byla, ale utekla někam hluboko do mého mozku, schovali se za blok a já je už nemohla dostat ven. Když už mně něco napadlo, znělo to trapně a já jako bych slyšela kritiku, negativní recenze. Slova mi připadalo o ničem a prázdná. Cítila jsem se sama a tak jsem radši vzala do ruky knížku a obdivovala díla druhých. Těch, kteří tento blok dokázali překonat a kteří napsali něco, co mělo smysl.

A tak přišlo období, kdy jsem nepsala. Když už, tak jen slohové práce do školy a i jejich úroveň silně poklesla. Už si nepamatuji, co mně z tohoto období dostalo. Tedy, pamatuji si to celkem přesně, ale když si to přehrávám v hlavě, celé to nějak nechápu. A celé to začalo v duchu Velikonoc.

Babička měla a má ve zvyku na Velikonoce udělovat dárky. Přesněji řečeno igelitku plnou sladkostí. A ten daný rok jsem krom sladkostí nalezla i něco jiného. Byl to malý a i celkem nevkusný sešit s tužkou. Protože jsem netušila, co bych s tím měla dělat, rozhodla jsem se napsat si deníček. Respektive založit další z mnoha deníčků, které po pár zápisech skončí na dně šuplíku a už jej nevytáhnu. Na nápad založit si deníček mne přivedla má nejlepší kamarádka, která si v té době již svědomitě vedla zápisky o každé prkotině v jejím životě. Tak jsem se taky přidala, i když bez jakýchkoliv větších očekávání a s notnou dávkou pesimismu.

A světě div se, za den jsem popsala šest stránek. Za dva dny čtrnáct. Slova jako by se tentokrát sama přenášela na papír a s každým napsaným písmenem jsem se cítila lehčí. Nakonec ze mě všechna ta tíha spadla. A tak mně slova zachránila. Povedlo se mi překonat ten blok, který mi tak dlouho bránil v psaní, kvůli kterému jsem nevnímala sílu slov.

Deníček si píši již dva roky a stal se pro mě normální součástí života. Upřímně, není to deníček, mám tam stěží přes 120 zápisů. Ale kdykoliv jsem se cítila na dně, byl tu. Pro mě a pro nikoho jiného, bylo to mé osobní místo. A něco takového jsem již dlouho potřebovala.

Od té doby se toho mnoho změnilo. Uvažovala jsem, byť jen na pár krátkých chvil, o sebevraždě, o tom, jak by to bylo snadné. Za tyto myšlenky se dodnes velmi stydím. Ale nakonec to bylo psaní, kde jsem mohla zklidnit a odpočinout si. Zkouším znovu psát i o něčem jiném než o mých problémech i když to zatím moc nejde (jsem prostě narcis, co nadělám…). To, co píši je většinou chaotické a deprimující, ale píši. A to je zatím to hlavní. A vám doporučuji to samé.

Kam dál