Jak jsem se rozhodla, že patřím do blázince

9. března 2018 v 22:07 | Just Human |  Úvahy

On ten název není tak úplně přesný. Toto rozhodnutí za mně udělali ostatní, ne já. Já jsem jen ovlivnila jejich úsudek, třeba tím, že jsem se jich ptala, proč holubi neštěkají (což je ještě ten lepší případ). Obecně jsem zjistila, že mé myšlenky se ubírají trochu jiným směrem než myšlenky ostatních… Pro představu přidám práci na literární kroužek, kterou jsem psala celkem nedávno. Měli jsme za úkol zakomponovat úryvek do nějakého textu. A já tam přišla s tímhle… (původní úryvek je vyznačeny kurzívou).


Proč holubi neštěkají?

Nezáleží na tom. Na tom, kolik nocí jsi probděl za zvuku bubnujícího deště. Stejně na to nepřijdeš.

Proč jsou komíny na střechách?

Na tom, kolikrát ses nadechl a i přesto stále nemohl dýchat. I kdybys téměř umřel, nebudeš znát odpověď.

Proč se teď vlastně ptám?

Kolikrát jsi to chtěl vzdát? Nebo kolikrát jsi řekl, že chceš odejít. Kam bys tak chtěl odejít? Pověz, opravdu bys to chtěl? Utéct před tím, co neznáš? Před každou otázkou, na kterou neznáš odpověď?

Proč nejdřív třesk a pak až oheň?

Pověz, co všechno bys udělal, abys dokázal, že máš pravdu? Jen to nech všechno shořet. Tato realita, tyto pitomé otázky si nás najdou všude. Pověz

Proč ryby nemají nohy?

Vždyť to jsou jednoduché otázky. Ale stejně, když už chceš vyhrknout odpověď, neřekneš ji… Najednou už se ta otázka nezdá tak jednoduchá.

Proč je vrána jako psací stůl?

Mohl by sis vzít jakoukoliv drogu, ale žádná odpověď se ti nezdá dost dobrá, žádná jako by neodpovídala na skutečnou otázku. Je to jako… kdyby tě svědil mozek.

Proč je země modro zelená?

Tak pověz.

Proč si chytří hrají na hloupé a hloupí na chytré?

Proč holubi neštěkají?

Proč kachny nemohou volit?

A proč potřebuješ na každou otázku odpověď?


Všichni samozřejmě měli příběh… Ano, jak už jste asi pochopili, nikdo nic nepochopil… Po dotazu "Proč holubi neštěkají?" mně 99% tázaných poslalo do Bohnic.

S konzervativním myšlením tedy příliš dobře nevycházím, a to v jakékoliv podobě. Zároveň mám problém se zíráním na lidi a divnými myšlenkami. Občas se stane, že nějakou naprostou náhodou na někoho koukám, třeba pět minut. A přísahám, že to nedělám schválně, prostě se to tak nějak…Stane. Pak, když už ho konečně začnu vnímat, vypadne ze mě něco ve stylu "zamrzlý jezero by bylo pěkný popraviště. " (No a ne? Mně připadá strašně hustá ta představa krve, která se roztéká na led a ten led taje a krev se nakonec mísí s vodou…).

Myslím, že i přes to, že jsem napsala jen dva odstavce, mně už teď všichni máte za naprostého blázna… Což vám asi ani nebudu vyčítat. Mé myšlenky jsou prostě jen chaos a zmatek, mírně morbidní a hodně divné. A pokud mne za blázna nemáte, jste pravděpodobně také blázen, protože jediná osoba v mém okolí, které jsem nepřipadala jako blázen, měla zároveň radost z toho, že sněží, prostě jen proto, že můžeme umrznout. A pak člověk nemá být v podobném prostředí blázen…

Dnešní článek nedává moc smysl a je trochu chaotický, vím to. Ale chci ho zveřejnit, protože tento chaos je jaksi mou součástí, kterou strašně miluji a které se nechci vzdát. Takže se omluvám, jestli tomu nerozumíte a pokusím se, aby můj další článek měl hlavu a patu... nebo aspoň hlavu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 10. března 2018 v 15:06 | Reagovat

Proč vzniká plíseň na palci?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama