Jak mě slova zachránila

5. března 2018 v 20:41 | Just Human |  Prostě články

Myslím, že každý, kdo píše nebo kdo kdy zkusil psát, blok zná. Sedíte nad prázdným čistým papírem a v ruce držíte tužku. Už asi posté jste se posadili, pustili motivační hudbu a rozhodli se. Teď už konečně něco napíšu! Tak sedíte nad prázdným papírem a přemýšlíte, kde asi tak začít. Opravdu se snažíte, ale najednou vám i hadr na mytí oken a vysavač připadají zajímavější než kdy dřív. Učení vypadá lákavě, co se takhle naučit pár slovíček a kolik nohou má mravenec. A to všechno kvůli jednomu prázdnému listu papíru a tužce.

Vždy, když jsem usedla k papíru (nebo v poslední době k počítači), měla jsem dojem, že to bude snadné. Že ta slova znám, stačí je jen převést na papír. Jenže když jsem vzala tužku do ruky, slova se najednou vytratila a já měla v hlavě stejné prázdno jako na papíře. Ta slova tam byla, ale utekla někam hluboko do mého mozku, schovali se za blok a já je už nemohla dostat ven. Když už mně něco napadlo, znělo to trapně a já jako bych slyšela kritiku, negativní recenze. Slova mi připadalo o ničem a prázdná. Cítila jsem se sama a tak jsem radši vzala do ruky knížku a obdivovala díla druhých. Těch, kteří tento blok dokázali překonat a kteří napsali něco, co mělo smysl.

A tak přišlo období, kdy jsem nepsala. Když už, tak jen slohové práce do školy a i jejich úroveň silně poklesla. Už si nepamatuji, co mně z tohoto období dostalo. Tedy, pamatuji si to celkem přesně, ale když si to přehrávám v hlavě, celé to nějak nechápu. A celé to začalo v duchu Velikonoc.

Babička měla a má ve zvyku na Velikonoce udělovat dárky. Přesněji řečeno igelitku plnou sladkostí. A ten daný rok jsem krom sladkostí nalezla i něco jiného. Byl to malý a i celkem nevkusný sešit s tužkou. Protože jsem netušila, co bych s tím měla dělat, rozhodla jsem se napsat si deníček. Respektive založit další z mnoha deníčků, které po pár zápisech skončí na dně šuplíku a už jej nevytáhnu. Na nápad založit si deníček mne přivedla má nejlepší kamarádka, která si v té době již svědomitě vedla zápisky o každé prkotině v jejím životě. Tak jsem se taky přidala, i když bez jakýchkoliv větších očekávání a s notnou dávkou pesimismu.

A světě div se, za den jsem popsala šest stránek. Za dva dny čtrnáct. Slova jako by se tentokrát sama přenášela na papír a s každým napsaným písmenem jsem se cítila lehčí. Nakonec ze mě všechna ta tíha spadla. A tak mně slova zachránila. Povedlo se mi překonat ten blok, který mi tak dlouho bránil v psaní, kvůli kterému jsem nevnímala sílu slov.

Deníček si píši již dva roky a stal se pro mě normální součástí života. Upřímně, není to deníček, mám tam stěží přes 120 zápisů. Ale kdykoliv jsem se cítila na dně, byl tu. Pro mě a pro nikoho jiného, bylo to mé osobní místo. A něco takového jsem již dlouho potřebovala.

Od té doby se toho mnoho změnilo. Uvažovala jsem, byť jen na pár krátkých chvil, o sebevraždě, o tom, jak by to bylo snadné. Za tyto myšlenky se dodnes velmi stydím. Ale nakonec to bylo psaní, kde jsem mohla zklidnit a odpočinout si. Zkouším znovu psát i o něčem jiném než o mých problémech i když to zatím moc nejde (jsem prostě narcis, co nadělám…). To, co píši je většinou chaotické a deprimující, ale píši. A to je zatím to hlavní. A vám doporučuji to samé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama