Duben 2018

Dítě štěstěny aneb o náboženství

1. dubna 2018 v 18:00 | Just Human |  Ten divnej zbytek

Už když jsem byla malá, připadala jsem si jako takové dítě štěstěny. Ne že by to bylo tím, že bych se narodila v té nejlepší a nejbohatší rodině, že bych byla to nejšťastnější dítě na světě, to vážně ne… Jde spíš o takové malé, každodenní zákroky štěstí. Když mi nějakým zázrakem prošlo, že nemám domácí úkol. Že se něco úplně nepos*alo. Když jsme jeli se třídou do Německa, já si zapomněla pas a my uvízli v dopravní zácpě, takže jsme tam ani nedojeli a při druhém pokusu už jsem pas měla. Fascinuje mně to neustále dokola. Nevím, jestli to prostě vnímám víc a proto mi připadá, že se to děje každý den. Ale prostě se to děje a je to to jediné, co mi zabraňuje prohlásit o náboženství, že je to naprostá kravina.

Já mám k náboženství zvláštní přístup. Tedy vlastně ne zvláštní, ale mně to zvláštní připadá, asi proto, že v tom mám i po letech stále bordel. Jsem ateista. Jsem z nevěřící rodiny a víra rozhodně není jedna z běžných věcí v mém životě. Víru jako takovou jsem chápala ve středověku, nikoli však v moderní době, době vědy a techniky. Člověk je evolučně nastaven tak, že potřebuje odpovědi. Ten kdo v pravěku uslyšel hluk v listí a šel se podívat, přežil déle než ten, kdo si řekl, že je to jen větříček. A já jsem od přírody zvědavý člověk (samozřejmě ne na školu, ale na blbosti určitě), což se dá poznat i dle mé otázky "proč holubi neštěkají?". Dříve se celé fungování vesmíru vysvětlovalo náboženstvím. S listím pohnul Bůh (ano, i tento člověk by měl chcípnout, zázrak že žijí, že?). Ale dnes vám věda dává odpovědi na spoustu otázek, pokud chcete. V tom mi víra přišla špatná. Zaslepující, dává odpovědi jen na otázky, na které odpovídat chce. Nicméně jsem měla velice dlouhý rozhovor se svým spolužákem a věřícím, který se mnou měl neuvěřitelnou trpělivost (sama sebe bych zastřelila, ale pardon, zvědavost…). Můj pohled na víru se změnil, už není vysloveně zlá, ale není ani dobrá. Je to prostě věc, bez které by se dalo žít.

I po pochopení víry mi něco vytrvale brání kleknout si hovořit s Bohem. Možná vlastní hrdost. Nebo to, že mi prostě vadí věřit. Připadá mi prosté svěřit se do náruče Boha, věřit, že ho zajímá všech osm miliard pitomců, z nichž někteří si myslí, že Země je placatá. Prostě mi připadá blbé věřit v nějakou nadpřirozenou sílu, co mám po prstem celý vesmír (uznávám, že je trochu pokrytecké, když se před zkoušením modlím ke všemu možnému, od Ódina a Thora přes Dia a Boha až k Velkému špagetovému monstru…). Jediné co mi brání zavrhnout myšlenku toho všeho, jsou právě ty malé zázraky okolo mě (třeba ta jednička z francouzštiny je učiněný zázrak… že by osmóza?).

Když už není zbytí, píši dopisy. Kategoricky jsem zamítla mluvení sama se sebou, protože by mně mohl někdo slyšet a navíc… já přece nejsem blázen, že? Mluvím se zvířat, píšu deníček, mluvím k Vesmíru. Občas si připadám jako herec v nějaké strašně blbé hře. A vážně by to chtělo, aby režie a scénáristi přestali brát drogy. Nevím, zdali se ve mně někdy něco zlomí a já uvěřím. Ale i kdyby… stejně chci do pekla. Tam je teplo, hrají se karty a není tam nuda…

Delší článek a hodně rozkouskovaný a možná i nesouvislý. Je půlnoc, takže mozek spí. Takže pardon. Ale shrnula jsem tu pár důležitých témat, na která by stejně postupem času přišla řeč, tak jsem to aspoň vzala takhle najednou… Nashle u dalších a článků a nechť vás vždy provází štěstěna!